All Alone She Moves: ČÁST ŠESTÁ (Identity Crisis)

15. ledna 2017 v 12:56 | Capriolina |  Archiv povídek

All alone she moves.





Dva páry blankytně modrých očí se navzájem propalují a pomalu se ztrácejí v hlubokých zorničkách toho druhého.

Hodiny na stěně tikají.

Myšlenky jí víří hlavou. Neví, kterou zahnat či uvítat dříve. Zmatek. Změť obrazů, pocitů, vzrušení, strachu.

Zvědavost.

Uhne očima. Upře je opět na jeho předloktí. Světlá pokožka okolo šedého tetování září. Rozostří pohled. Barvy se rozmažou. Bílá, černá, šedá a zase černá. Zaostří na znamení zla.

Touha. Přitahuje její pozornost, povoluje otěže fantazii, hypnotizuje ji. Nemůže od něj odtrhnout zrak. Vdechne ledový vzduch do plic. Na tváři ucítí chlad. Mrkne víčky. Skelné oči široce rozevřené a upírající se na paži klečícího bývalého smrtijeda.

Jemně se jí zachvějí prsty pravé ruky. Pomalu je přiblíží k výjevu na pokožce.

Pohlédne mu do tváře. Má v ní soustředěný, lehce napjatý výraz.

Svraštělé obočí. Vráska na čele.

Upřeně pozoruje její prsty několik milimetrů od svého znamení zla.

Prohlíží si jeho ostře řezané rysy. Jeho úzké rty, jeho světlé tváře, jeho dlouhé platinové vlasy.

Stále vdechuje studený vzduch. Chladí ji v nozdrách i na rtech, cítí ho i uvnitř úst, na jazyku.

V náhlém instinktivním popudu uhne rukou od jeho předloktí a položí mu dlaň na tvář. Chce se ho dotknout, chce cítit jeho jemnou pokožku na své kůži. Pocítí vzrušení u žaludku. Jeho pokožka ji chladí pod prsty, jeho oči se k ní tázavě zvednou.

Moc.

Ucukne, přeruší pohled a o dva kroky od něj ustoupí. Zkříží ruce na hrudi a prudce zalapá po dechu. Vyděšeně se na něj a na jeho předloktí podívá.

Prudce se k němu otočí zády. Rukou si promne čelo.

Ne, není přeci nervózní. Škubne rukou a vrátí ji překříženou přes hruď.

"Měl bys jít, Lucie," pronese k němu chladně.

Hrudí jí pulzují bouřící emoce.

Neotočí se na něj. Těkavě pozoruje zeď nad krbem před sebou. Ve tmě se jí dělají tmavé mžitky před očima.

Zaslechne za sebou pohyb, jak se muž zvedá ze země. Hábit zašustí, vycházková hůl cinkne o zem. Chvíli za sebou tuší stojící postavu. Cítí na zátylku jeho upřený pohled.

Pak se ozvou kroky.

Současně s klapnutím dveří se sesune na zem. Zhroutí se na studenou podlahu. Zády se opře o kamennou zeď, ramenem se zaklíní o hranu krbu.

Naprázdno polkne a zalkne se suchým vzlykem. Nemůže dýchat. Zrychleně vtahuje vzduch do plic, srdce se jí snaží vyskočit z hrudníku. Bolestivě ji pod žebry píchá. Chytne se rukou nad levým prsem. Má pocit, že každou chvílí dostane infarkt. Že se jí srdce prorve masem z těla ven, že prorazí hrudní koš, že proletí skrz kůži. Že po něm zůstane jen prázdná, krvavá díra. Přeje si, aby se to stalo. Přeje si, aby z ní ten bušící, bláznící orgán vyletěl ven. Aby dunivě netepal a nezpůsoboval jí utrpení. Aby jí nebral dech.

Aby po něm zůstala jen tupá, blažená prázdnota.

Začne zhluboka dýchat nosem a sípat. Zavře oči a snaží se soustředit, snaží se vyčistit si mysl. Pod víčky jí bleskově kmitají zornice, mozek pracuje na plný pohon. Dech se začne pomalu krátit.

Chce se jí zvracet.

Bolestivě se jí v mysli vybaví znamení zla. Obrovský černý výjev, okolo jasná zelená záře, která ji pod víčky uhodí do očí.

Zatřese hlavou. Tak blízko. Otevře oči a upřeně se dívá před sebe na podlahu. Za prázdným pohledem se promítají obrazy.

Vydechne.

V mysli vyvstávají představy, slova, touhy, aspirace.

Touha po moci.

Touha všem ukázat, kdo je a co dokáže.

Vybaví se jí bolestné vzpomínky. Tolikrát si představovala, že je někdo výjimečný. Tolikrát si představovala, že není jen obyčejný sirotek, jak jí všichni říkali. Tolikrát si představovala, jak všem těm mudlům vytře zrak.

Eminor.

Eminor Riddle.

Dcera Pána zla.

Dcera Lorda Voldemorta.

Poprvé jí v hlavě tyto myšlenky vytanou jedna po druhé. Poprvé si uvědomí, co to znamená. Poprvé si dovolí pomyslet na ono jméno. Poprvé na něj pomyslí ve vztahu k sobě. Tělem jí projede vzrušení a švihne ji po vnitřnostech jako bič.

Zprudka se zvedne. Stojí uprostřed tmavé místnosti a zhluboka oddychuje. Nasává ledový vzduch do nozder. Projíždí jí tělem od nosu, skrze krk až do plic. Je plná energie, nabuzená k akci. Strnule a nepřítomně se rozhlíží po kabinetu. Cítí se jako ve snu, jako by nebyla ve svém vlastním těle. Cítí ho jen z dálky. Na jejích myšlenkách je průhledný obal. Dělí ji od světa okolo. Vnímá vše jen zpomaleně, skrze matnou bariéru.

Eminor Riddle.

Zní to tak cize, jako by nešlo o ni. Jako by z té průhledné plastové fólie byly v ní samé vytvořeny malé přihrádky. Jako by byla uvnitř složená z pestrobarevné mozaiky, z malých kousků roztříštěného skla. Jako by všechny její pocity byly potaženy podivným obalem. Daleko od ní a při tom tak intimně blízko. Může se těch sklíček dotýkat, cítí je pod bříšky prstů. Cítí ten hebký, nereálný plast. Někde v té změti je Eminor. Je schovaná, pohřbená hluboko. Cítí její přítomnost. Je zřejmé, že se snaží z těch okovů matného plexiskla vyrvat a dostat se na povrch.

Vysíleně vydechne.

Má svraštělé obočí. Pokusí se ho uvolnit, ale nedaří se jí to. Křeč ho svírala příliš dlouho. Z mysli se jí zvedne mlha, pozornost se otočí ven z těla a z hlubin vlastní mysli k okolnímu světu. Těžce dýchá námahou. Nedokáže si uvědomit, co vlastně cítí. Vše se v ní míchá. Na povrch vyvěrají nekontrolovatelné myšlenky. Eminor se dere ven a ona ji zase zadupává zpátky. Zadupává ji do těsné krabičky a s ní i vše, co představuje. Vše co si myslí, že představuje.

Nenávist, bolest, touhu po moci, aroganci, pomstychtivost, vztek. Temné myšlenky a představy.

Pomyslnou dlaní bouchne do víka té zatracené černé truhly a vše do ní silou zaklapne.


Chodí bradavickým hradem jako tělo bez duše. Automaticky odpovídá na pozdravy, na otázky. Bez rozmyslu chodí do tříd na vyučování, jako kolovrátek odříkává učivo všech sedmi ročníků. Uměle se usmívá na své kolegy při jídle. Zcela nepřirozeně. Jako stroj.

Neví, co se sebou. Uvnitř těla cítí neustálý neklid. Stačí, aby jí v nestřeženém okamžiku jen na zlomek vteřiny ulétly myšlenky nechtěným směrem, a srdce se jí rozbuší jako o závod. Bolestivě ji píchne v hrudníku a pokožka celého těla se jemně orosí. Pohled se nepřítomně upře za hlavy studentů, profesorů, či jednoduše do prázdného prostoru.

Těžko podobné stavy zvládá. Zadělává si na pořádnou úzkostnou poruchu. Za každým rohem očekává smrtijedy, za každými dveřmi očekává Fénixův řád. Začne chodit na jednotlivá denní jídla v době, kdy se již Velká síň vyprazdňuje. Začne špatně snášet velké počty shromážděných lidí. Cítí se neustále ve středu nežádané pozornosti. Uprostřed plné místnosti si připadá jako v malém skleněném boxu v zoo.

Není úniku.

Uklidní se pouze večer, když se odebere do útrob svých komnat. Stáhne ze sebe všechno oblečení, zavrtá se hluboko do postele a začte se do nejbližší knížky. Zapomene na vše, žije a dýchá jen pro příběhy a problémy fiktivních postav z románů.

Ráno se budí vyčerpaná po nocích strávených uprostřed rozervaných snů plných úprku, bitev, barevných paprsků, příšer. Spí dlouhé a dlouhé hodiny, ale úleva nepřichází.

Je si vědoma svého stavu a také ho umí velmi dobře skrývat. Lituje, že Bradavice nemají kromě lékokouzelnice také nějakého psychoterapeuta. Pak si ovšem uvědomí… co by mu vlastně řekla?

Cítí se ztracená.

Cítí se uvězněná ve svém vystresovaném těle. Neví, jak dál. Bolestivé vzpomínky si derou cestu její unavenou myslí.

Lucius.

Pomyšlení na Lucia vždy vyvolá bolestné píchnutí ve spáncích. Před očima, i přes snahu je potlačit, prolétnou tmavé záblesky událostí v kabinetu onoho večera. Znovu prožívá šok, ponížení, bolestné okamžiky. Opět pociťuje vzrušení a oči se jí široce rozevřou, když pomyslí na bříška svých prstů položená v nebezpečné blízkosti jeho znamení zla. Stačilo tak málo.

Co by ale pak dělala?

Co by dělala, kdyby se té trojrozměrné černé lebky s hadím jazykem dotkla?

Denní věštec dnes a denně přináší nové zprávy o honu na zbývající smrtijedy, kterým se prozatím daří unikat spravedlnosti. Některá jména poznává, některá z nich si dokonce matně pamatuje z dětství. Mohli by si i oni pamatovat ji? A jak by si ji pamatovali? Jak by zareagovali, kdyby je k sobě svolala?

Měli by z ní strach, respekt, či by se obrátili proti ní? Přišli by, odpověděli by na její výzvu?

Lucius by stál po jejím boku.

V hlavě se jí vybaví, jak před ní poklekl a oslovil ji jako svou paní. Osten uspokojení a samolibosti se prodere ze zavřené černé truhly uvnitř jejího těla. Spokojeně si před očima přehrává celou scénu. Na muži klečícím před ženou je cosi plného vzrušujícího náboje. Cosi božsky naplňujícího. Cosi neuvěřitelně erotického. A Lucius Malfoy není jen tak někdo. V současnosti je považován za jednoho z nejnebezpečnějších mužů kouzelnického světa. A vidět ho vzdát jí takovou míru úcty a oddanosti bylo něco, co ještě stále plně nedovedla pochopit. Mít v rukou jeho levou paži a s ní veškerou moc, která se pojila s jejím rodným jménem, v ní něco změnilo. Něco důležitého se rezolutně posunulo.

Možná zapadlo do správné zdířky.

Poprvé za celých dvacet pět let o sobě přemýšlí jako o Eminor Riddle. Otevírají se jí nové možnosti. Jako by se toho večera, kdy Lucius odhalil její pravou totožnost, zrodila zcela nová osoba. Osoba, která do té chvíle neexistovala. Blonďatý muž jí svou nabídkou postavil do nepoznané role, probudil její dědičné právo a poprvé se cítila jako skutečná kouzelnice. Poprvé se necítila jako obyčejná zvláštní dívka bez původu. Poprvé pocítila, že někam patří. Poprvé přišla na to, kam patří a co jí náleží. Našla své místo ve světě.

Zjistila, kdo je.

Více než kdy dříve lituje, že nikdy nepoznala svého otce. Není příliš hrdá na to, že byl nemilosrdným vrahem a tyranem. Nenávidí rasismus, diskriminaci. Ovšem fascinují ji diktátoři. Fascinuje ji, jak manipulovatelná je lidská nátura. Hltala knížky a příběhy z historie dávno před tím, než zjistila, že je dcerou jednoho z nejobávanějších černokněžníků historie. Možná to měla v krvi. Možná proto pro ni bylo toto téma tak přitažlivé. Nasávala jako houba slova, věty a příběhy všech knih a neustále se podivovala nad tím, jak prapodivné jsou lidské osudy a prožitky. Jak ovlivnitelné jsou masy i jednotlivci. Jak jediný člověk může mít tak obrovskou moc.

Ne, rozhodně nesouhlasí se systematickým vyhlazováním částí populace, ať už se jedná o kohokoli. Mudlové nejsou výjimkou. Nijak zvláště je nemiluje, konečně v dospívání jí způsobili mnohé utrpení, ale rozhodně je nepovažuje za méněcenné vůči kouzelníkům.

I přes to všechno lituje, že svého otce nikdy pořádně nepoznala. Bezmezně ho obdivuje. Zdědila po něm kouzelnické nadání a sílu, kterou snad ani on sám neměl. Zdědila také jeho samotářskou povahu. Geny nebo poměrně nešťastné dětství? Byla rozpolcená mezi vděkem, že mohla vyrůstat mimo veškeré utrpení spojené s válkou a touhou se toho všeho účastnit, být přímo v centru dění.

Často přemítá, jak by ji výchova mezi smrtijedy a Pánem zla změnila? V čem by byla jiná? Našla by si i tak cestu pryč od předsudků proti mudlům, našla by si i tak cestu k té své empatické části zvědavé na lidskou povahu a hledající dobro, i přes veškeré špatné zkušenosti a obavy? Nebo bylo by možné, že by Voldemort s ní po boku válku vyhrál? Chtěla by mu vůbec pomoci? Čeho všeho by mohla být schopná?

Podobné otázky jí běhají dnes a denně hlavou. Nedokáže je utišit, nedokáže je zastavit. Někdy ani nechce. Často ve svých komnatách dlouhé hodiny jen zírá na uhlově černý sametový povrch nebes. Na jeho pozadí se odehrávají ty nejbláznivější představy. Desítky scénářů, stovky možných i nemožných scén.

Čím dál častěji pochybuje o svém zdravém rozumu.

...

Velká síň je plná švitořících studentů. Na závěrečné večeři před začátkem vánočních prázdnin se shromáždili všichni obyvatelé bradavického hradu. Ve vzduchu se vznášejí dlouhé bílé svíce a zlatavě ozařují bohatě prostřené stoly. V čele haly stojí vzpřímeně postarší vysoká žena a bodře promlouvá ke studentům a k profesorskému sboru. Její sváteční řeč je velmi krátká, ale naplněná spokojenou náladou oslavy.

Nakonec všem ještě popřeje: "Veselé Vánoce a dobrou chuť!"

Na stolech se rázem s lupnutím zjeví nespočet lahodných pokrmů. Studenti se po nich bez váhání spokojeně vrhnou. I profesorský sbor se dá pomalu do jídla, ovšem s rozvahou.

Minerva usedne na své obvyklé místo vedle Emmy. Zatímco si na talíř nakládá z blízké mísy šťouchané brambory, optá se všech: "Tak co máte letos v plánu o vánočních svátcích?"

"My se s manželem chystáme jet lyžovat ke známým do Francie," ujme se slova švitořivá profesorka Prýtová.

"To je vskutku zajímavé, Pomono!" opětuje ředitelka. "Vy umíte lyžovat?"

"Ne!" odpoví jí profesorka s uchichtnutím. "Ani můj manžel ne, ale tolik o tom pořád všude slyšíme, že jsme se rozhodli na stará kolena zkusit něco nového! Konečně," odmlčí se, "nemůže to být tak těžké! A pro případ, že by se nám to úplně nevyvedlo, už do zásoby připravuji kostirost."

Její prohlášení přítomné notně pobaví. I Emma se pousměje při představě buclaté profesorky v barevné kombinéze s pořádně huňatou bambulí na hlavě.

"Nebojte se, paní profesorko, určitě vám to půjde," řekne směrem k bylinkářce.

"Vy lyžujete?" zeptá se jí zvědavě kolegyně.

"Ano, velmi ráda. Určitě si na první dny najměte instruktora," poradí kolegyni profesorka Obrany proti černé magii.

"To dozajista uděláme, už se moc těším!" odpoví profesorka Prýtová.

"A jaké máte plány vy, Emmo?" vloží se do hovoru bradavická ředitelka.

Emma se na ni otočí a s rozmyslem jí odpoví: "Zatím nic zvláštního, Minervo. Přemýšlela jsem, že bych se vydala navštívit známé do Itálie, ale z finančních důvodů jsem to nakonec zavrhla. Nejspíš si udělám výlet od Londýna. Již jsem tam nebyla věky."

"Severus bude svátky také trávit v Londýně, není to pravda?" otočí se na svého kolegu Minerva.

"Ano, paní ředitelko, to je pravda," odtuší suše a nehne ani brvou.

"A jaké máte plány?"

"Jako obvykle plánuji hlavně dohnat četbu, kterou jsem byl nucen po tolik měsíců nahradit svitky studentů," reaguje profesor lektvarů sarkasticky. "Štědrý večer i nový rok pak budu jako obvykle trávit v Malfoy Mannor."

Emma zbystří. Ví, že její kolega je blízkým přítelem rodiny Malfoyů. Netušila ovšem, že s nimi dokonce tráví i svátky.

Ani trochu nečeká, že se k ní profesor otočí a položí jí šokující otázku.

"Pokud budete o svátcích v Londýně a nebudete mít jiné plány, moji přátelé vás jistě na svém vánočním večírku rádi přivítají. Konečně s Luciem jste se již seznámila a jeho syna znáte více než dobře."

Profesorka McGonagallová: "To je výborný nápad, kolego. Nemyslíte, Emmo?"

Celý profesorský sbor se na ni otočí.

Dech se jí lehce zarazí v hrudi. Pokožku na tvářích uhodí okolní chlad, jak se do ní nahrne horká krev.

"Ovšem pokud máte jiné závazky, není to problém," dodá ještě profesor.

Upírá na ni zcela nečitelné oči. Jeho tvář je, jako obvykle, kamenná.

"Ne, to nemám," reaguje v transu, "jen si nejsem jistá, jestli by to bylo vhodné."

"Proč myslíte?"

"Neobdržela jsem oficiální pozvánku, znám dobře pravidla etikety čistokrevných rodů," řekne mu jednoduše.

Srdce jí prudce buší v hrudi. Naivně doufá, že jí dá příležitost se z této situace nějak nenápadně vykroutit.

"Nemyslím si, že by to byl problém. Mohu vás doprovodit," odtuší chladně lektvarář.

Jemně polkne. Po krku jí stoupá teplo. Pod oblečením se lehce orosí. Kdesi v dáli mysli podvědomě zaregistruje, že okolo ní ustal cinkot příborů.

Hlavou jí běží nespočet výmluv a důvodů, proč odmítnout.

Ani jeden není dostatečně legitimní.

Nezbývá jí než souhlasit.



A/N: Samozrejme velmi potesi komentare! At uz konstruktivni kritika, ci upozorneni na pripadne preklepy. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martina Martina | E-mail | 15. ledna 2017 v 23:47 | Reagovat

Ty jo, spíš už jen tak ze zvyku jsem koukala na tvoje stránky a doufala, že něco přibude :-) a ono se povedlo :-) sice jsem si musela znova přečíst minulou kapitolu abych se vrátila zpátky, ale super! :-)  jen tak dál :-)

2 Capriolina Capriolina | 16. ledna 2017 v 18:30 | Reagovat

[1]: Diky za komentar! Bohuzel me muza vetsinou polibi velmi narazove, takze asi jeste bude chvili trvat, nez povidku dopisu. :)

3 Blanch Blanch | Web | 20. března 2017 v 21:58 | Reagovat

Páni, někdo ze starých časů a ještě pořád píše? :) Dnes už je to spíš rarita :), ten čas tak strašně letí...

Tak hlavně, ať tě to stále dál drží, je to fajn odreagování od reálného světa :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.