Potlačené myšlenky: 11. Snape, profesor Snape

5. listopadu 2015 v 20:32 | Capriolina |  Archiv povídek
"Co že jsi udělala?!" ozvalo se hlasem položeným o pár oktáv výše, než bylo pro dívku přirozené.

"Pat, tiše, prosím tě!" usměrňovala ji Ginny důrazně šeptem. Její kamarádka na ni jen nevěřícně poulila oči.

Seděly v křeslech v nebelvírské společenské místnosti a spiklenecky se k sobě nahýbaly přes stolek pokrytý učebnicemi a svitky pergamenu. Zrovna se vrátily z vyučování a Ginny už to nevydržela. Musela jí to říct, i když profesorovi slíbila, že o všem pomlčí. Nemohl po ní přeci chtít, aby své nejlepší kamarádce odepřela básnění a dlouhé monology o tom, co všechno se předevčírem v noci odehrálo. I tak se držela dost dlouho a Pat něco čula. Bylo jen otázkou času, kdy by ji nachytala, jak zasněně civí na jejich učitele lektvarů a určitě by si udělala nějaké zcela nesprávné závěry. Bůh ví, co by ji napadlo.


I když… co by ji vůbec mohlo napadnout, co by předčilo realitu?

"Co že jsi udělala?!" zopakovala slabším hlasem svou otázku hnědovlasá dívka a nevěřícně si Ginny měřila.

"Vyspala jsem se se Snapem," odpověděla jí nevzrušeně. Vlastně ani nevěděla, jak jinak by měla začít.

Pat se v němém úžasu pootevřela ústa. "Jak… cože?!!!!" vykoktala ze sebe.

"No, víš, jak k němu chodím na to doučování? No, tak ve skutečnosti mě učí nitrobranu a prostě se to tak nějak… stalo," pokračovala.

"Nechápu, koukej mi to vyložit pořádně od samého začátku a neštvi mě!"

"Dobře," souhlasila Ginny a jala se vzpomínat, jak to vlastně všechno bylo. Pak se pustila do pěkně detailního popisu všech událostí od onoho záhadného ranního setkání u jezera až po sametové duchny ve sklepní ložnici. Pat jen zapáleně a napjatě přikyvovala. Nejprve Ginnyno zaujetí jejich profesorem nechápala a tvářila se lehce znechuceně, ale když si pak odmyslela, že se jedná o odporného netopýra a známého tyrana, tak připustila, že je vlastně kus chlapa. V závěru vyprávění jim už nepokrytě fandila a pomalu výskala radostí, když jí zrzečka informovala o jeho iniciativním prvním kroku a jejich velmi, velmi necudné noci. A ještě méně cudném ránu.

"Jak jsi po tomhle, sakra, zvládla včera sedět na lektvarech?" optala se jí potom s úžasem v hlasu.

"Dost těžko," odpověděla Ginny. Celou dobu jsem si ho představovala bez oblečení. Je to jako posedlost, to jsem nikdy nezažila, člověče!"

"Ginny, ty jsi do něj zabouchlá až po uši!"

"To ne, to zase ne!" bránila se trochu zpupně. "Já jsem jenom strašně nadržená!" Odmlčela se a zamyslela. "A jo, možná se mi trochu líbí, já nevím. Strašně mě přitahuje a všechno se mi to míchá. Fakt je, že jsem neuvěřitelně žárlila, když jsem si myslela, že měl v kabinetě nějakou jinou holku."

"Já tomu pořád nemůžu uvěřit. Vždyť je to Snape! Profesor Snape! Neděláš si ze mě srandu? Není dneska apríl? Vůbec mi k němu nesedí, co mi tady vykládáš."

"Vidíš," reaguje Ginny, "a mně to v tu chvíli ani tak zvláštní nepřipadalo. Pak ano. Taky nad tím občas přemýšlím, jestli jsem si to celé jenom nepředstavovala. Včera na lektvarech se choval, jako vůbec nic, obvyklý poker face."

"To mi také přijde. A co vlastně bude teď, nebo kdy ho zase uvidíš?"

"Zítra večer… máme naplánovanou hodinu nitrobrany, alias doučování lektvarů." Zamyslela se. "Vlastně jsem z toho dost nervózní. Včera jsem pak ráno tak trochu zdrhla, nevěděla jsem moc, jak se chovat."

"Takže jste o ničem nemluvili?"

"Ne, jen mi říkal, ať to nikomu nevykládám. Jo, to samozřejmě platí i pro tebe!" zdůraznila Ginny své kamarádce.

"Jasně! U mě je to jako v hrobu, vždyť to víš. Navíc by mi to stejně nikdo nevěřil," rozesmála se hnědovláska.

"To máš také pravdu," přidala se k ní nakonec rusovláska.

V duchu tak veselá ovšem nebyla. Hlavou jí bežely tisíce otázek. Co bude zítra? Budou teď dělat jako nic a vrátí se k výuce nitrobrany? Má Snape ve zvyku spávat se studentkami? Určitě přeci nebude první.

Rozhlédla se po společenské místnosti. Kdo ví, s kým dalším tu ještě spí? A nemělo by jí to spíš být jedno? Nebyla si jistá.

***

Ozvalo se zaklepání na dveře. Vymrštil se z křesla u psacího stolu, v němž do teď neklidně čekal, až odbije sedmá hodina. Tělem mu cestou k vchodu projelo jemné vzrušení, jak pomyslel na osobu, která byla nejspíše venku na chodbě.

Otevřel.

"Dobrý večer, pane profesore," pozdravila ho Ginny Weasleyová a dívala se mu přímo do očí.

"Dobrý večer, slečno," odpověděl jí automaticky. Když se na něj trochu významně podívala a stočila pohled za jeho záda do místnosti, uhnul a pustil ji dovnitř.

Vešla, usadila se na své obvyklé místo před stolem a čekala na něj. Zavřel tedy dveře a přešel zpět ke křeslu za svým stolem. Dívka se tvářila poměrně nezúčastněně a nevykazovala žádné známky toho, že by se na něj třeba nějak těšila, nebo po něm výrazně toužila. Změřil si ji převřenýma očima.

"Dočetla jsem tu knihu, co jste mi posledně zadal," dostalo se mu suché reakce.

"Knihu?" otázal se nechápavě.

"Ano, tu o meditaci," vytrvale pokračovala jako by nic.

"Ach tak," odtušil, "co jste jí říkala, slečno?" Trochu sarkasticky si dal záležet na oslovení.

Zvedla k němu pohled a odpověděla: "Celkem ušla. Zkoušela jsem ty dýchací techniky…"

Někde uprostřed věty ji přestal vnímat, když si mezi slovy bezděčně přejela vlhkým jazykem po rtech a on si toho všiml. Upřeně jí počal ústa hypnotizovat a v hlavě se mu vybavilo jako blesk pár vzpomínek z rána před pár dny.

"Slečno, Weasleyová," přerušil ji, aniž by ji nechal domluvit, "můžete toho nechat."

Tázavě se na něj podívala.

"Co jste četla, mě aktuálně nezajímá. Co mě zajímá, jsou spíše vaše… ehm… jiné aktivity."

Stále se na něj tázavě dívala.

"Jaké máte na mysli?" zeptala se ho opatrně, trochu poposedla na židli a uhnula pohledem.

"Ginny," oslovil ji, "měli bychom si promluvit."

"Dobře," zareagovala suše a opřela se zády o opěradlo židle. Čekala, co z něj vypadne.

Profesor si povzdechl. Žába jedna zatracená. Ale co také čekal, je tak mlaďounká a sama nemá tušení, co se jí honí v hlavě. Sedl si do svého křesla proti ní, chvíli se na ni díval a volil slova.

"Jste… jsi v pořádku?"

Evidentně znejistěla, když jí zatykal.

"Jo, ano, jistě," odpověděla mu trochu rozpačitě.

Přemýšlel, co jí vlastně říct. Posledně více konali, než mluvili a možná to byla chyba. Využil příliš situace? Lituje teď toho? Nemyslí si, že by se jí to s ním nelíbilo. Ale jak si může být jistý?

"Chm, líbilo se ti posledně, co jsme dělali?" položil jí tiše a rozpačitě otázku. Okamžitě zaregistroval, jak zrudla. Raději ještě rychle dodal: "Nechci tě uvést do rozpaků, ale zajímalo by mě, jestli jsi v pořádku. Jestli jsem ti, ehm… třeba neublížil."

***

Došlo jí, že byl nejspíš stejně nervózní jako ona.

"Ne, to vůbec ne!" rychle mu odpověděla.

Chvíli jí to šrotovalo v hlavě a necítila se v této pozici moc dobře. Sedíce přímo naproti ní, ji měl příliš na očích, cítila se jako pod rentgenem, jako kdyby se na ni upíraly obrovské reflektory.

Než se stihl zeptat na cokoli dalšího, položila knížky, které do teď držela v náručí, na jeho stůl a zvedla se ze židle. Trochu nesměle stůl obešla a přešla k němu. Natočil se na židli k ní.

"Ginny?" zeptal se.

Naklonila se k až k němu, rukou se opřela o jednu z opěrek křesla a zašeptala mu do ucha: "Vůbec jste mi neublížil. Posledně se mi to moc líbilo." Odmlčela se a pak ještě dodala: "Pane."


A/N: Komenáře samozřejmě potěší. Pravidelné aktualizace na mé FB stránce ZDE.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 :D :D | 5. listopadu 2015 v 20:43 | Reagovat

Je zajímavé, že jsem zrovna měla rozepsaný komentář k minulé kapitole, kdy už přidáš další a omylem jsem místo odeslání komentu klikla na hlavní stranu a tam . . .

Je to velmi zajímavé :-) jsem fakt zvědavá jestli to Pat udrží v tajnosti, nebo ne :-x

Jinak, nechceš dělat ty kapitoly delší?
(ber to jako kompliment) ;-)

2 Capriolina Capriolina | 6. listopadu 2015 v 22:04 | Reagovat

[1]: Evidentne ti bylo souzeno si tuto kapitolu přečíst dříve, než se das do komentování. :-D Pokud jde o delku kapitol: tuto povídku bohužel dopisuji spíše proto, že mi je lito ji nechat nedokončenou. V první řadě se věnuji překladu Faleš a pišu novou kapitolovku,kterou nejspíše začnu zveřejňovat koncem měsíce. Takže abych sem tam něco vůbec přidala k Nitrobrane pišu kapitoly takhle krátké. Každopádně me tesi, že te i tak povídka baví. Právě proto se ji snažím dokončit. :-)

3 :D :D | 7. listopadu 2015 v 14:12 | Reagovat

[2]: A právě proto Ti děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.