Potlačené myšlenky: 9. Specialista na lektvary v pokušení

27. března 2015 v 10:29 | Capriolina |  Archiv povídek
Upozornění: Tato kapitola ještě neprošla beta-readem!

Profesor Snape si nebyl úplně jistý, co právě viděl. Začínal se mu v hlavě ale rýsovat poměrně zajímavý obrázek a nevěděl, jestli to byla jenom jeho vlastní touha, která ho dokreslovala, či zda by mohl být skutečně pravdivý.

Jedno mu ale bylo jasné. Jeho studentka nebyla až tak nevinné kvítko, jakým se na první pohled zdála. Tahle zrzavá květinka měla od nevinnosti skutečně hodně daleko.


Stála u něj teď tak blízko. Pozdní hodina a také únava přispěly k tomu, že byl náš oblíbený netopýr v poměrně uvolněné náladě a jeho mozek nepracoval na sto deset procent jako obvykle. Začínal cítit, že se v něm vzbouzí touha ochutnat její jemné rty, nasát vůni její pokožky a tak trochu se utopit v jejím těle.

Byl upjatý a zakládal si na sebeovládání a restrikcích, ale když něco chtěl, tak moc dobře věděl, jak si to vzít. A on v tuto chvíli chtěl ty rty, co byly tak nebezpečně blízko.

Instinktivně se sehnul k obličeji dívky, kterou měl téměř v náručí. Zatím ji nesevřel, nechal jí volný prostor. Přivřel oči a políbil ji na teplé rty. Políbil ji prudce, vší silou ale krátce. Lehce se odtáhnul a sledoval zmatený výraz v její tváři.

S uspokojením si povšimnul, že se od něj neodtáhla a ani nevykazovala známky znechucení, nevole, či výrazné touhy změnit lokaci, případně se rovnou dát na úprk.

Jen se mu zmateně a tak nějak odevzdaně podívala do očí a lehce se o něj opřela.

To bylo jeho indicií. Přitáhl si ji k sobě těsněji, sevřel ji v náručí a s uspokojením zaznamenal, jak se mu její drobné ruce přimkly k tělu. Tentokrát ji políbil něžně. Líbal její sladké rtíky, dýchal její vůni a cítil, jak mu dotyky rtů oplácí. Jemně přejel jazykem po dívčině spodním rtu a pak jím vnikl do jejích úst. S potěšením zaznamenal, že Ginny za ním v aktivitě nezaostávala, naopak se více než plnohodnotně zapojovala a kroužila vlastním jazykem kolem toho jeho.

Uniknul jí první vzdech a neklidně se mu zavrtěla v náručí.

Jednou rukou jí při líbání přejížděl po zádech a druhou ji zezadu chytil za krk a zajel jí do vlasů. V tu chvíli Ginny rozpojila jejich ústa, vzrušením zalapala po dechu a téměř se mu sesunula do náruče, jak se jí podlomila kolena.

Sevřel ji těsněji a podepřel ji svým tělem.

Políbil ji na líčko a na rty a pomalu ji postavil na nohy. Chytnul ji za ruce, couvnul o pár kroků zpět a usadil se na okraj psacího stolu. Ginny stála před ním. Rukou si ji přitáhl blíže k sobě mezi rozkročené nohy a pozoroval její lehce zrůžovělou, zadýchanou tvář a pootevřené, vlhké rty.

Bylo vidět, že je trochu v rozpacích.

"Takže vy jste si, slečno, myslela, že zatímco s vámi nevzrušeně probírám nitrobranu, ve vedlejší místnosti mám schovanou milenku?" promluvil první.

Ginny si nervózně skousla rty a začala o sebe třít prsty pravé ruky, kterou měla volnou. Druhou paži stále monopolizoval její profesor.

"Tak nějak," odpověděla mu. A pak poněkud drze hlesla: "A jak to tedy bylo?"

"Nijak," povzdechnul si, "to nebyla vzpomínka, to byl jen sen. Než jste přišla, tak jsem si nechtěně dal menšího šlofíka a takhle to dopadlo."

***

Chvíli ho zkoumavě a spokojeně pozorovala.

"Pane profesore, myslíte si, že se hodí, že mi stále vykáte, když jste měl před chvílí jazyk až u mých mandlí?" rýpla si provokativně Ginny a zajiskřilo jí v očích, které na něj nevinně upřela.

Otrnulo jí, když jí došlo, že se mu pravděpodobně zdálo o ní. Nebo alespoň o ženě, která je jí výrazně podobná. Navíc pod sebou cítila, jak je profesor vzrušený, jak ji drží těsně u sebe a lehce zastřeným pohledem se na ni dívá. Žilami se jí rozlila moc, jakou může mít jen žena nad mužem. A tak nějak instinktivně přešla do role, kdy toho hodlala využít. Měla v úmyslu ho vyprovokovat.

Vyzývavě se na něj dívala, zatímco cítila, jak tuhne. A tentokrát ne jen v určité poměrně vyhraněné oblasti. Přimhouřil nad jejím komentářem oči a lehce zkřivil ret v odpověď na její provokativní výraz.

"Myslím si, že se dokonce více než hodí, abyste mi vykala, slečno Ginny," odpověl jí rádoby přísně. "Nemravné studentky mi vždycky vykají."

"Nemravné studentky?" zašklebila se na něj. "Tak mezi ty já ale nepatřím, pane profesore," dala si dobře záležet na zdůraznění oslovení svého oblíbeného netopýra.

Dlaní sjel z její ruky k bokům a chytil ji za pas. Prudkým trhnutím si ji opět přitáhl blíže a znovu ji políbil. Hrubě jí pronikl jazykem do úst a pevně ji sevřel v náručí. Povolil jen, aby z ní strhl hábit. Knoflíky zacinkaly, jak se rozletěly po kamenné podlaze.

Ginny pocítila záchvěv chladu, když se v kabinetu ocitla jen v tričku a džínech. Netrvalo to ale dlouho, protože se kolem ní rázem ovinuly paže vzrušeného profesora odhodlaného ji ztrestat. Jeho blízkost, jeho rty na těch jejích, jeho tělo ovinuté kolem toho jeho jí braly dech a nutily ji k přerušovanému oddychování.

Dosáhla přesně svého. Aniž by to věděla, přesně o tohle jí šlo. Chtěla vidět vášeň, chtěla vylákat ven zvíře schované pod ledovou fasádou tohoto specialisty na lektvary. Chtěla se cítit jako dívky v těch romantických knihách, které četla, když je jejich milenec obejme a jeho teplé tělo se opře o to jejich.

Její předchozí zkušenosti se s tím, co právě probíhalo, nedaly vůbec srovnávat. Muž, v jehož náručí se nacházela, byl evidentně zkušený, nebyl to žádný sedmnáctiletý mladíček. Jak po stránce fyzické, tak pokud šlo o zcela patrný druh umu.

Během chviličky se jí nedostávalo dechu. Se zavřenými víčky vzdychala a plnou vahou spočívala na svém protějšku, protože by se tím třesem ani neudržela na nohou.


S trhnutím se vzbudila. Chvíli nevěděla, kde se nachází a pak ji to facklo. Polilo ji horko, jak se jí začala s útržky vracet paměť. A když se jí před očima přehrál celý dramatický výstup předchozího večera, nabyla dojmu, že jí musí z tváří šlehat rudé plameny. Zalapala po dechu a se zoufalým stenem si uvědomila, že něco nehraje.

Saténové povlečení ji chladilo na nahém těle.

Přitáhla si peřinu těsně k tělu a zabořila tvář do polštáře. V hlavě jí sem tam vyskočila nějaká zvláště znepokojující vzpomínka a tělem projelo vzrušení. Zoufala si nad tím, jak malou kontrolu má nad vlastním tělem a myslí. Dýchat, snažila se dýchat, zklidnit mysl, jak ji to profesor Snape učil.

Profesor Snape.

Opět se jí v mozku sepnuly ty správné neurony a poslaly jí další moc pěkný obrázek.

"Zatraceně," zamumlala si pod vousy.

Horečně přemýšlela, co teď. Rozhlédla se po místnosti a pojala úmysl se odtud nějakým velmi nenápadným způsobem vypařit. Kdyby se tak mohla přemístit. Jednoduše popadnout šaty, máchnout hůlkou a zjevit se, jako by se nic nestalo, u sebe v posteli. Zavrtat se do ní a už tam zůstat na věky, případně se pohybovat jen kanály, aby už nikdy profesora lektvarů nepotkala.

Lektvary! Odpoledne má hodinu lektvarů! Rozeznělo se jí pod důvtipnou rudou kšticí.

Merlinraď, co teď? To aby z tohoto předmětu raději propadla, vždyť se ve sklepní učebně nemůže ani ukázat.

Z jejích velmi plodných plánů a znepokojivých myšlenek ji vyrušilo až zachramostění ve vedlejší místnosti.

***

Nechtěl ji brzy ráno budit, ale musel z té postele pryč, musel pryč z ložnice. Ještě teď přemýšlel nad tím, jak se nenápadně plížil do kabinetu a snažil se nedívat na rudé vlasy ležící na světlých zádech nahé dívenky v jeho loži.

Měl problémy se udržet. Nejraději by ji byl vzbudil a znovu jí prováděl všechny ty chlípné věci, ke kterým byla včera tak překvapivě svolná. Už dlouho neměl někoho, kdo by se tak… chvěl pod jeho dotyky. Byla neuvěřitelně mlaďounká, až teď si to uvědomoval. Bylo to jako mít malé koťátko, které slastně vrní při každém pohlazení, a zároveň nenasytnou dospělou kočku, co chce víc a víc. Dělala všechno, co chtěl, a sípavě mu vzdychala do ucha, když se jí to líbilo.

Nepřítomně zíral na regál knížek.

Nevěděl, co s ní. Respektive moc dobře věděl, co s ní zrovna teď, ale co s ní potom? U Salazara, odpoledne má její ročník na lektvary. Z toho bude mít infarkt. Posledně se přerazil o brašnu toho zlotřilého trola Petersona, kdo ví, co se stane dnes?

Ne, disciplínu, žádné další povyražení. Musí všechen čas, co má ještě k dispozici, využít k sebrání sil a k pilování sebekontroly. S vrznutím se prudce zvedl ze židle a vydal se směrem ke dveřím své zatracené ložnice.

Nevěděl, jestli jeho společnice ještě nespí, konečně choval se až do teď více než tiše. Opatrně tedy počal otevírat. Nakoukl dovnitř jen, aby se ihned setkal s vyděšeným oříškovým pohledem předmětu svých myšlenek. S pohledem té nemravné květinky, oděné jen a pouze v jeho saténových duchnách.


A/N: DŮLEŽITÉ! Zajímalo by mě, jaké pokračování by Vás zhruba bavilo, takže jsem připravila malou anketku. Pokud tuto povídku čtete, tak se, prosím, zúčastněte. Vážně budu výsledky brát v potaz. :) A pokud máte nějaký osobní nápad nebo představu, nebo chcete alternativy okomentovat, tak mi podněty klidně zanechte tady pod článkem. Předem děkuji!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 capriolina capriolina | E-mail | Web | 27. března 2015 v 11:57 | Reagovat

Ještě dodám, že konečné výsledky ankety se samozřejmě dozvíte, a to v příští (jubilejní desáté) kapitolce. :-D

2 Nepovím Nepovím | 31. března 2015 v 18:02 | Reagovat

Hmm, zajímavé... Těším se na další díl :-)

3 capriolina capriolina | E-mail | Web | 31. března 2015 v 23:42 | Reagovat

[2]: Díky za komentář a jsem ráda, že Tě povídka zajímá. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.