Potlačené myšlenky: 6. Jedno velké řach!

27. února 2015 v 15:31 | Capriolina


Do dveří směle vstoupil Draco Malfoy a pozdravil: "Dobrý večer, pane profesore."

"Dobrý večer, pane Malfoy. Co si přejete?" reagoval s ledovým klidem Snape a v duchu se modlil, aby po něm zrovna dnes večer něco nechtěl Pán zla. To by mu tak ještě scházelo, aby musel po lapáliích s touhle přidrzlou zrzkou ještě něco řešit s hadím ksichtem, jak svému pánovi s velkou oblibou v duchu přezdíval.



Malfoy naštěstí odvětil, že mu pouze profesorka McGonagallová vzkazuje, aby zítra nezapomněl na poradu profesorského sboru. ' Všetečná stará čarodějnice, pořád s něčím musí otravovat,' myslel si v duchu.

"Děkuji vám, pane Malfoy a přeji příjemný zbytek večera," odvětil přesto s úlevou a co nejrychleji vyprovodil zvědavého Zmijozela ze svých komnat. Ještě by tu více čmuchal, co u něj Weasleyová v těchto pozdních večerních hodinách pohledává.

Když se za blonďákem zaklaply dveře, započal si náš hlavní představitel s uhlovými vlasy v duchu spílat.

Poslední dobou vychází ze cviku. Asi by trochu potřeboval osvěžit paměť a znovu absolvovat smrtijedí výcvik, jelikož tímto tempem skončí brzy někde pod drnem. V nitrobraně je přeci přeborník, ne nadarmo si toto mistrovské umění piplal dlouhá léta k dokonalosti. A stačí jeden pitomý sen a jeden neuvážený pohled na otravnou Weasleyovou a má po hehe.

Tato mrňavá zrzečka (ano, všimli jste si správně, profesor skutečně v duchu s velkou oblibou častoval studenty a další individua ze svého blízkého i vzdálenějšího okolí humornými přezdívkami) ho totiž pěkně načapala na švestkách.

Téměř se jí již vrtal v hlavě, zatímco pozoroval její soustředěný úšklebek, jak se mu snažila bránit, když tu najednou z ničeho nic pohodila hlavou a vrhla se do útoku. Jen na zlomek okamžiku mu připomněla osobu z jeho předchozího snu. Její světlá alabastrová pleť, posetá četnými a nutno říci velmi roztomilými pihami, mu najednou přišla jako nejvhodnější místo pro polibky jeho rtů. Zrzavá hříva se zaleskla ve světle svící podobně jako kštice jeho snové víly, řasy klaply o sebe a zavřely bránu do krásných oříškových očí… a lup ho tam!

Ginny využila prťavé škvírky naskytnuvší se mezi jeho neprůstřelným, mlžným opevněním a vlétla přímo do jeho snu.

Teď krájela přísady do lektvaru, jenž jí přikouzlil, a stále vypadala poněkud zmateně. Také ji evidentně nechávalo naprosto chladnou, že pan Malfoy již dávno opustil prostory a není tedy třeba pokračovat v utajení.

"To by stačilo, slečno zr… echm," zmateně si odkašlal, "Weasleyová."

Když k němu obrátila svůj zrak a přestala s přípravou lektvaru, odčaroval veškeré nadbytečné vybavení a pokračoval: "Sice jste před chvílí prokázala, že nejlepší obranou je útok, ovšem naší dohodou bylo, že Vás budu učit nitrobraně nikoli nitrozpytu. V budoucnu by tedy bylo více než příhodné, kdybyste se této zásady držela."

Pokud se mu to jen nezdálo, tak se lehce zarděla a odpověděla: "Ano, pane. Omlouvám se."

Bylo ovšem vidět, že by ještě nejraději něco pěkně jedovatého dodala. Raději to ovšem nadále nezkoumal, natož aby se zeptal. Salazar ví, co by z ní ještě vypadlo.

"Pokud dovolíte, máme již poněkud pozdní hodinu, popřeji Vám tedy dobrou noc."

"Dobrou noc, pane profesore," odvětila a nechala se vyprovodit ke dveřím.

Ještě nenápadně vyhlédl z kabinetu. Zachytil už jen poslední záhyb nebelvírského hábitu, jenž zmizel rychlostí blesku za rohem chodby sklepení.

"Ke třem skřetům! Jednou z té mrňavé žáby dostanu infarkt," brblal si pod fousy, zatímco elegantně zaplul zpět do svých komnat a pro efekt za sebou ještě pro jistotu pořádně flákl dveřmi.

***

Tak to byl zase jednou večer, myslela si Ginny řítící se nočními chodbami Bradavic do nebelvírské věže.

Slizoun Malfoy zaklepal zrovna v nejlepším okamžiku, už měla totiž pomalu na jazyku otázku, co to měl Snape u sebe v kabinetu za chlípnou ženštinu. Chlípnou. Kde vůbec tohle slovo vzala? Prostě ji neuvěřitelně dráždilo, že nechápe, kdo to byl, co u Snapea pohledával a jak mohl tak rychle zmizet. Na pozemku Bradavic není možné se přenášet, tak leda by nenápadně vyklouzla letaxovou sítí? I to se však Ginny zdálo zvláštní. Zatímco klepala před pár hodinami na Snapeovi dveře, tak slyšela odbíjet sedmou, přesně jako v té vzpomínce. To by musely být v krbu ještě vidět zelené plameny, když vcházela dovnitř, a Ginny si byla celkem jistá, že nic podobného nepostřehla.

Pak jí něco došlo a v mžiku se jí zatmělo před očima.

Snapeovy komnaty přece určitě nejsou omezeny pouze a jen na kabinet. Vedle knihovny jsou velké tmavé dveře, které nepochybně vedou do zbytku jeho profesorského apartmá. Určitě tam má i ložnici.

Ložnici!

Teď měla v hlavě pro změnu výbuch hvězdiček, jak po odpálení petardy a také se jí to hned vymstilo.

Chodbou se ozvalo dunivé: ŘACH!

Díky nepozornosti se jí podařilo sejmout jedno z brnění stojících podél bradavických chodeb. Roztržitě se sbírala ze země a koukala po brnění, které se s lamentování snažilo poskládat a hrozilo jí ve vzduchu mečem. V hlavě se jí rozvíjely nespočetné scénáře týkající se dění ve sklepních komnatách.

Byla zmatená. Teprve když jí došlo, že před ní Snape pravděpodobně svou rusovlasou návštěvu schoval za ony záhadné dveře, vše do sebe zapadlo. Ginnin důvtip ji také dovedl k přesvědčení, že za těmito dveřmi není nic jiného, než profesorova vilná postel a ještě vilnější náruč. Opět neměla žádné tušení, kde v mysli vykutala přízvisko vilné (je přeci slušné děvče), ale na její divoké představy přesně sedělo.

Ginny rázem před očima vytanulo lahvově zelené saténové povlečení na posteli z masivního tmavého dřeva, představila si rusovlásku v rudých krajkových podvazcích svůdně rozvalenou na prostěradle a vrnící jako kočka, její vlasy barvy ohně pokrývající tmavé polštáře. Představila si i vysokého Snapea v černém dlouhém elegantním županu jak statně stojí mezi futry a chlípně pozoruje svou přítelkyni neostyšně předoucí na pelesti, jak se jistým krokem blíží ke svému loži a jak se po té ženštině začíná chápat svalnatými pažemi.

Za doprovodu podobných a ještě horších představ jí cesta hradem uběhla poměrně bleskovou rychlostí.

Celá rudá vzteky, uřícená a pomlácená od brnění dorazila k vchodu do nebelvírské společenské místnosti a jen naštvaně na Buclatou dámu štěkla heslo dne: "Expeliarmus!"

Poté vešla dovnitř.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.