Potlačené myšlenky: 4. Hříšný odraz zrcadla

24. ledna 2015 v 12:01 | Capriolina |  Archiv povídek


Za chvilku má přijít. Možná by měl trochu poklidit, aby si vůbec měla kam sednout. Nebo ne? Nechce přece vypadat, že se na ni nějak připravoval. Je to studentka a on je profesor. Takže kdo tady může mít nějaké připomínky? Ona se bude jenom učit. Bude ho poslouchat a na rozhlížení po okolí nebude mít čas. Tedy alespoň v to doufá…

(Ťuk, ťuk.)

"Dále!"

Klika se jemně pohnula směrem dolů a dveře se pomalu a nejistě otevřely.

"Dobrý večer, pane profesore."

Zrzavá hlava vykoukla ze dveří a hnědé oči se na něj upřely. Na vteřinku ho zalilo příjemné teplo jejího pohledu, a pak raději odvrátil zrak k židli, kam jí pokynul, aby si sedla.

"Dobrý večer. Jak jste na tom se studiem učebnic?"

Trošku se zavrtěla. Pravděpodobně se jí otázka nelíbila. Že by to zvorala hned na začátku, vykašlala se na to a on měl důvod doučování zrušit? Asi by mu to bylo trochu líto. Už si zvykl na představu trávit s ní večery.

"Totiž, pane profesore," ozvala se, "přečetla jsem všechno, ale mám pár otázek."

Překvapila ho. Čekal lajdáctví a výmluvy, proč nedokončila samostudium. Dokonce si byl naprosto jistý, že není možné přečíst ty knihy, co jí zadal, za tak krátký čas. Sám by to při práci nestihl. Musela probdít pár nocí. Nejsou to unavené kruhy pod očima? Není nějaká bledší než obvykle?

***

Že by ho překvapila? Měl ve tváří zvláštní výraz. Asi čekal, že je neschopná a nezvládne, co jí zadal. Ale to se přepočítal, chlapeček. Ona mu ještě ukáže!

***

Podivně bojovně jí zazářilo v očích. To mu připomnělo již několik vteřin nezodpovězenou výzvu. Asi čeká, že se zeptá, jaké otázky.

"Poslouchám."

Prohrábla brašnu a vyndala jednu z knih, které měla číst. Bylo v ní pár pergamenových záložek s popiskami nahoře. Neuvědomoval si to, ale podvědomě jí počítal skóre. Pro dnešek už měla bod za přečtení všech materiálů. Teď přibyl další za preciznost a dobrý systém. Vlastně mu tak trochu připomněla jeho studia.

"Tady píší, že pro nitrobranu musí být určité vrozené nadání. Jsou prý lidé, kteří toto umění nikdy nezvládnou. Naopak ale prý tito lidé mohou mít velmi dobře vyvinutý smysl pro nitrozpyt. Ve druhé knize zase je, že jsou obě věci postavené na schopnosti se dokonale soustředit, ovládnout svou mysl a pocity a využít je proti někomu jinému. Člověk, který zvládne sám sebe, má už za sebou nejdůležitější část a jedno souvisí s druhým. Proč tedy někdo zvládne jenom nitrobranu a někdo jen nitrofyt, když obě umění staví na stejných základech?"

***

Zase má ten podivný výraz. Asi se správně trefila, že ji podcenil. Copak jí asi na tohle odpoví?

***

"Obojí je samozřejmě pravda. Pes je zakopaný v interakci mezi podvědomím a jednotlivými individuálními atributy. Někdo může například trpět přesvědčením, že nitrozpyt je špatný a ať se snaží sebevíc, toto umění zcela neovládne. Někomu to nedovolí jeho povahové rysy. Je to o zvládnutí sebe sama a potlačení vrozených tendencí."

"A jaké vlastnosti to mohou být?"

"Například smysl pro čestné jednání. Pokud příliš převažuje, nedovolí udělat něco pro něj tak podlého, jako zkoumat cizí mysl. Nitrobraně naopak může bránit přílišná otevřenost. Problémy s ní pak tedy mývají většinou silní extroverti."

"Jak poznám, jestli zrovna já nejsem tento případ?"

"Dokud to nezkusíte, nic nezjistíte. Kdyby se to přeci jen stalo, možným řešením je nitrolog, který by vám pomohl vyrovnat se s vaší vnitřní situací a vyřešit konflikt mezi snahou se naučit nějakou věc a podvědomým přesvědčením, které se jí brání. To ovšem neznamená, že se přes to nemůže stát, že se to nenaučíte."

Ani si nevšiml, kdy vytáhla pergamen a začala si dělat poznámky. Čas jim rychle ubíhal. Zjistil, že není špatnou společnicí a že má sice trochu omezenější znalosti, aby mohli vést diskusi pro něj skutečně na úrovni, ale její dotazy byly většinou inteligentní, trefné a k tématu. Konečně byla to ještě holka, tak jak by mu mohla stačit odborností? Nicméně se ani nenadál a byla téměř půlnoc.

***

Páni, ani si nevšimla, kolik času už zde strávila. Teprve, když hodiny na stěně hlasitě cvakly a hodinová ručička se nenávratně přiblížila ke dvanáctce, se vzpamatovala. Snape vypadal, že si toho také všiml. Hodil pohled směrem k hodinám a pak zpět na ni. Asi se rozhodoval, jak ji nejlépe vyhodit. Usnadní mu to? Ne. Je zvědavá, co vymyslí.

"Už je pozdě, slečno Weasleyová. Původně jsem sice měl v plánu začít s praktickou výukou, ale teorie je také důležitá. Nebo máte ještě energii na první menší ukázku?"

To nebylo moc originální. Počkat! On chce ještě pokračovat? Možná si myslí, že je utahaná a odmítne. No, uvidíme…

"Jestli nemáte nic proti, pane profesore, tak ano," nevinně se na něj usmála a spokojeně zaznamenala podivný, dnes tak častý, profesorův výraz.

"Tak vstaňte."

Zněl zase vyrovnaně. Umění rychle zakrýt to, co cítí, ovládal dobře, ale ona ho už stejně trochu prokoukla. Jistým pohybem hůlky odstranil psací stůl a křesla. Obojí odlétlo ke stěně vedle dveří do ložnice, až se jemně zakymácely sklenice s láky na policích. Ginny na ně trochu s odporem pohlédla, ale ani z nich ještě nestačila být pořádně zhnusená, když profesor začal s praktickou výukou.

"Stoupneme si proti sobě. Teď zavřete oči a snažte se uklidnit. Vyčistěte si mysl, jak uvádí příručky."

Poslechla ho a uvolnila se. Zavřela oči a poslouchala jeho uklidňující hlas: "… obklopte své myšlenky jemnou mlhou a postupně ji posilujte. Utvořte z ní hradbu mezi okolním světem a vaší myslí, ponořte se do ní a nenechte nikoho vstoupit k vám do hlavy, zamkněte své pocity…"

Pomalu se potápěla do bílých obláčků přesně, jak říkal. Přesto byla její hradba stále mírně průsvitná. Světlá hmota se jemně klepala a byla nestálá. Jakoby z dálky k ní dolehl zvuk nějakého neznámého kouzla.

***

Co se tady vykecává? Nejlepší je přeci výuka šokem. Měl na ni poslat to kouzlo hned a už by to měla za sebou. Zvedl hůlku a pokusil se jí dostat do hlavy. Mlžný opar kolem jejích myšlenek prorazil bez problémů, ale překvapila ho vůbec jeho přítomnost. Na poprvé to byl dobrý výkon. Ani se nenadál a před očima se mu míhaly obrazy z cizího života. Spousta zrzků, polorozpadlý dům, rusovlasý rozesmátý chlapec se starým koštětem v ruce, Bradavice, profesorka McGonagallová měnící se v kočku, krásný východ slunce a on stojící u jezera. Tma. Rychle otevřel oči. Musela omdlít námahou.

"Slečno Weasleyová! Proberte se," sklonil se k ní a pleskal ji po tvářích. "No, tak! Slečno, proberte se!"
Pomalu otevřela oči a nechápavě na něj zamžourala.

***

Co se to děje? Hlava jí tepala tupou bolestí a ležela na tvrdé zemi. Pak si vzpomněla na mlhu a na ostrý proud obrazů z vlastního života. Co všechno viděl?

"Jste v pořádku, slečno Weasleyová?"

"Eh, ano, pane profesore. Myslím, že ano," s jeho pomocí se postavila na nohy. Pořád ji držel za paži. Uvědomila si to, až když už pěvně stála. Podívala se na něj a on paži rychle stáhl, jako by se spálil. Škoda, jeho dotek příjemně hřál i přes školní hábit.

"Zkusíme to ještě jednou, pane?"

Nerada se rychle vzdává.

***

Ona ještě nepadá únavou? Teď měla říct, že už se necítí na pokračování, a že chce jít spát. No, nevadí. Tak tedy ještě jednou.

"Pokud chcete."

Postavili se zase proti sobě, ona zavřela oči a on napřáhl hůlku: "Legilimens!"

Teď byla mlha malinko hustší, ale stejně jí prošel. Nenechal se unést vírem myšlenek a promyšleně se v nich brouzdal.

Viděl krásnou dovolenou zrzavé rodiny v Egyptě, i nějakou hodinu s ním, kdy na Ginny uštěpačně vrčel. Opravdu vypadá tak děsivě, když se zlobí? Potěšeně se ušklíbl. Rád pouštěl hrůzu, ale ještě neměl příležitost vidět se přímo v akci. Tady sleduje nějaký zápas Nebelvíru se Zmijozelem. Proč pořád kouká na Pottera? Ten idiot právě chytil zlatonku a nafoukaně krouží nad hřištěm. Vypadá jako otravná moucha nad sladkým koláčem. Brr. A ona ho pořád pozoruje.

Tak raději jinam.

Tenhle obraz se mu malinko zamlžil, když se lekla, co vidí a vzepjala se, ale stejně si stihl prohlédnout její odraz v zrcadle. Zrovna si v nebelvírské koupelně sušila hůlkou vlasy a byla jenom v prádle. Muselo to být nedávno. Na drobné, světlé postavičce se krásně vyjímalo černé krajkové prádlo a drobná ňadra se jí zvedala, jak házela mokrými vlasy. Tváře měla ještě mírně zarudlé z horké koupele a velké hnědé oči se kriticky pozorovaly. Moc dlouho si ten obraz neužil.

Surově ho vykopla z hlavy a zase omdlela.

Chvíli ohromeně stál nad jejím bezvládným tělem v šoku a vzrušením z toho, co právě viděl. Pak se ale naštěstí vzpamatoval a už podruhé toho večera se k ní sklonil.

"Slečno! Proberte se!" zatřásl s ní. "Slečno! Ginny! No, tak!"

Už myslel, že bude muset použít nějaké léčitelské kouzlo, když otevřela oči. Během vteřiny jí zrudly obě tváře a uši jenom hořely. Ani se na něj nepodívala a rychle vstala. Zamotala se jí ale hlava, tak ji pohotově podepřel. Ucukla a roztěkaně na něj pohlédla. V očích měla stud a zmatek.

"Myslím, že by to pro dnešek stačilo, slečno," nenapadlo ho, co jiného teď říct.

"A… ano,… pane profesore."

***

Bože! Asi se propadne studem. Byla celá zalitá horkem, tváře ji až pálily. Musela být příšerně rudá. Tohle neměl vidět. Na druhou stranu může být ráda, že na sobě zrovna v téhle vzpomínce vůbec něco měla. Ale stejně to bylo pěkně trapné.

Provrtával ji očima, když si spěšně balila věci do brašny a šla ke dveřím. Celou dobu cítila na zádech jeho pohled. Co jen si o ní teď myslí?

"Tak na shledanou, pane," prohodila ve dveřích.

"Na shledanou, slečno."

Dveře se zaklaply a Ginny si hlasitě oddechla a rychle se vydala co nejdál od sklepení. Hlavně co nejdřív do postele a celou tuhle hrůzu zaspat. Snad se mu to do příště nějak nerozleží v hlavě a jeho docela příjemnou náladu nenahradí rýpavá a nebude ji celou dobu popichovat.

Pěkně si tou nitrobranou zavařila!



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.