Potlačené myšlenky: 1. Romantika s netopýrem nade vše

23. ledna 2015 v 13:51 | Capriolina |  Archiv povídek

Ginny seděla u snídaně a automaticky ukusovala chleba s máslem a marmeládou. Přemýšlela o svém včerejším rozhovoru s Ronem. Náhodou mu před ní uteklo, že Harry chodí na večerní doučování nitrobrany se Snapem a od té doby jí to nešlo z hlavy. Je s podivem, že jí nikdy nepřišlo na mysl, že se jí takhle může beztrestně spousta lidí hrabat v hlavě. Včetně Harryho a Snapea. Fuj! Hnusná myšlenka mít v hlavě toho přerostlého, slizkého a odporného netopýra. Ginny se otřásla nechutí a nasadila zhnusený výraz. Její kamarádka Patricie si toho všimla.

"Ginny, není ti něco? Tváříš se, jako bys viděla Snapea." Ginny vytřeštila oči a začala se smát.

"Odkdy umíš číst myšlenky, Pat?" zahuhlala na ni mezi sbíráním rozprskaných drobků po stole a chichotáním se.

"To snad nemyslíš vážně! Ty si myslela na Snapea?" To už se smála i Ginnina kamarádka.

"Neboj, jenom sem si představila jeho mastný háro a už mi bylo na zvracení. Žádný dvojsmysly v tom nehledej."

"No, jen aby ses nám do něj nezamilovala!" zatvářila se naoko vážně Pat.
To už se za rozesmátými dívkami otáčeli kolemsedící nebelvírští studenti. Teprve když zjistili, že se s nimi dívky o důvod dobré nálady nepodělí, pokračovali v jídle. Ty se po chvíli, stále ještě s dobrou náladou, vydaly na vyučování.

Ginny si ten den na nitobranu už ani nevzpomněla. Měla dost práce vůbec vnímat a vstřebávat učení, když všude chodila s Pat a neustále se něčemu hihňaly a o čemsi klevetily. Pat byla Ginnina nejlepší kamarádka a opravdu výborně se doplňovaly. Ginny byla odjakživa ta méně zodpovědná a valila se do jednoho průšvihu za druhým, zatímco Patricie ji usměrňovala. Byla mnohem klidnější a nebýt jí, měla by Ginny spoustu problémů s učením, do kterého ji Pat často musela nutit. Byla tak trochu mladším vydáním Hermiony.



Ginny se probudila s mírnou bolestí hlavy. Jen matně si pamatovala, že to včera s holkami z pokoje trochu přetáhly s večerkou a povídaly si až do noci. Byla sice strašně utahaná, ale už se jí znovu nedařilo usnout. Zvedla se z postele, zbavila se noční košile a hodila na sebe nějaké oblečení - džíny, zelené tílko a svetr a rozhodla se, že se půjde projít.

Chodby byly ještě liduprázdné, vstupní hala vypadala podivně rozlehle bez těch davů hemžících se a štěbetajících studentů, tak se Ginny nikde nezdržovala a za chvíli si to již rázovala po pěšině ven z hradu. Bylo ještě pološero a ranní chlad nepříjemně zalézal pod svršky, ale zrzka si toho nevšímala a okouzleně se dívala na jezero. Hladina se krásně leskla prvními paprsky slunce, vlnky něžně oblévaly písčitou pláž, obří oliheň sem tam švihla nad vodou svými chapadly, ve stínu stromů okouzleně stála vysoká tmavá postava, studený vánek si pohrával s l…

Vysoká tmavá postava? Okouzleně stojí pod stromem? Co je to za blbost? Ginny se znovu zadívala směrem k prvním stromům Zapovězeného lesa. A opravdu. Ve stínu tam nehnutě někdo stál. Na studenta je moc vysoký, pomyslela si Ginny. Takže to musí být někdo z profesorů… že by Snape?! Postavou i tmavým oblečením by to odpovídalo, ale stále se jí nezdálo, že by zrovna tento profesor sledoval romantickou scenérii a s takovým zaujetím.

Pomalu popošla blíž a rozhodla se, že tomu přijde na kloub. Schovaná na okraji lesa se tiše připlížila k postavě zezadu. Byl to on! Jeho nezaměnitelné mastné vlasy by poznala kdekoli. Chvíli tam jen tak postávala, a když se profesor lektvarů neměl k odchodu, tak se chtěla otočit a potichoučku se zase vytratit.

***

Nevypadal, že by ji zaregistroval, ale přesto o ní moc dobře věděl. Věděl o ní již od chvíle, kdy vyšla z hradu. Nepotřeboval se otočit, ani se po ní podívat. Za ta léta, kdy žil v utajení jako dvojitý agent a vůbec za ta léta, co byl smrtijedem, se naučil spoustu věcí. Mimo jiné mu to teď umožnilo jeden z jeho oblíbených džedáj krutých žertíků.

Ve chvíli, kdy už se Weasleyová chystala odplížit pryč, nehnul ani brvou a mrazivým hlasem pronesl: "Neměla byste být ještě ve své posteli a spát, slečno Weasleyová?"

***

Ginny málem dostala infarkt. V děšení ostatních byl Snape fakt mistr. To musela uznat, když rozdýchávala počáteční šok, že se na ni profesor ani nepodíval a s naprostou jistotou ji oslovil.

"Nějak se mi už spát nechtělo, pane profesore "vzmohla se po chvíli na odpověď. Už jí trochu otrnulo, tak ještě dodala: "A co, že vy v tak časných ranních hodinách nespíte, pane?"

Snape se na ni úkosem podíval. Nebyla si jistá, co ten pohled znamenal. Neviděla v něm obvyklou zášť ani zlomyslnost, ale dobrý pocit v ní také zrovna nevyvolával. Raději nic neříkala a čekala.

"Rád se dívám na východ slunce, "přišla po chvíli překvapivá reakce, "zvláště nyní na jaře. Jezero pak vypadá velice krásně, že slečno?"

Ginny nestačila zírat. Nejen, že jí ještě nestrhl žádné body za brzké potulování po školních pozemcích, drzost, špatný oděv nebo třeba jen za neidentifikovatelný pohled, ale ještě se tu s ní úplně normálně začínal vybavovat!

"T..t..to ano pane," vykoktala "nevěděla jsem, že máte smysl pro romantiku."

"Spíš jste si myslela, že jsem necitelný, slepý netopýr, že? Myslí si to o mně spousta lidí. A já je v tom nechávám. To víte. Image," uchechtl se.

Ginny byla naprosto konsternovaná. Štípla se do ruky, ale nic se nestalo, tak to vzala jako fakt a jen tam tiše stála po boku svého profesora. Oba se věnovali svým vlastním myšlenkám. Ginny se zatoulala někam k nitrobraně, když ji něco napadlo.

"Pane profesore?"

"Ano, slečno?"

"Víte, říkala jsem si… tedy napadlo mě…"

"No, tak se vymáčkněte!" To už byl ten Snape, kterého Ginny znala. Mírně ji to znervóznilo.

"T..t..otiž, já jsem slyšela, že Harryho učíte nitrobranu… no a napadlo mě… nebo spíš se děsím představy, že se mi někdo může nekontrolovatelně hrabat v hlavě. Tak kdyby vás to moc neobtěžovalo… myslela jsem…"
"Že bych vás ji mohl naučit," dořekl za ni.

"Totiž… ano." Ginny si připadala jako blázen. Opravdu teď požádala nejobávanějšího profesora na škole a zapřísáhlého nepřítele Nebelvíru a jejího kamaráda Harryho, aby ji naučil ve svém volném čase jedno z nejtěžších umění kouzlení? Ne. Ona opravdu nemůže být při smyslech. Asi jí někdo včera při večeři něco namíchal do pití. Jinak to není možné. Z přemýšlení o neuvěřitelnosti toho, co právě udělala, ji vytrhl až profesorův hlas.

"Slečno Weasleyová, jste si jistá, že víte, co po mně chcete? Nitrobrana není nějaká jednoduchá formulka doplněná zamáváním hůlky. Je to kouzelnické umění, které vyžaduje naprostou koncentraci a vysoké sebeovládání. Nezvládne to jen tak každý. Navíc začátky jsou poměrně fyzicky a zvláště psychicky vyčerpávající. Přemýšlela jste o tom řádně?"

Samozřejmě, že o tom Ginny nepřemýšlela. Ještě před pár minutami by ji ani nenapadlo, že ho o něco takového požádá. Nahlas však řekla něco jiného: "Ovšem, že ano, pane. Jsem si jistá, že když se budu dostatečně snažit, tak mi to půjde. Jsem ochotná cvičit s jakoukoliv pravidelností."

"Ještě si to rozmyslím a dám vám vědět," odpověděl studeně Snape. " A strhávám Nebelvíru pět bodů za nedovolené předčasné vycházení z koleje a dalších pět, jestli mi okamžitě nezmizíte z očí!"
Jeho chvilková slabost a nostalgie byla pryč a už zase se vrátil ten zlomyslný netopýr i se svými ostrými poznámkami a srážením bodů. Ginny po něm střelila ublíženým pohledem a raději se dle jeho instrukcí klidila pryč. Na moment si začínala myslet, že vlastně není tak hrozný, jak se na první pohled jeví, ale teď byla přesvědčená, že to byla jen nějaká jeho chvilková slabost...



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.